OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Filmy často obdivujú upírov ako mýtických tvorov, pokračovateľov Inkuba a Sukuby. Zobrazujú ich aristokraticky nadradene. Pitie krvi má erotický náboj a večný život ponúka tisíce možností, ako si vychutnať čas, získať bohatstvo a pestovať múdrosť.
V novom diele Jima Jarmuscha sledujeme narúšanie tejto aury. Kým Werner Herzog zobrazil svojho upíra Nosferatu ako poľutovaniahodného tvora a Tomas Alfredson vnímal vampírov ako sociologický problém, Jim Jarmusch vychádza z koreňov žánru a dáva im odtlačok každodennosti.
Vidíme pomalý úpadok, rutinu a nechuť. Upíri sú vznešenými, ale vyčerpanými bytosťami. Film je situovaný do mesta Detroit, ktoré smeruje ku krachu, staré pamiatky chátrajú, 21. storočie je chudobné na vízie a ideály. Po stáročiach bytia majú zmysel už len hudba, literatúra a veda, aj to len ako ozveny minulosti.
Snímka toho nepotrebuje povedať veľa. Len to, že ak ste nočným tvorom a pozeráte sa z okna, je tam skrátka vždy len - tma.
Nie je to Mŕtvy muž, Ghost Dog ani Zlomené kvety. Jarmusch si pri Hraniciach ovládania našiel nový filmový jazyk. Príbeh nerozprával tradičným spôsobom. Nepovedal jediný fakt, nepopísal kauzalitu. Trval na tom, aby sme si všetko vysvetlili sami. Dialógy a obrazy boli plné významov a intertextuálnych odkazov. Film bol slobodný, veľmi otvorený interpretácii, ale zároveň pevne zviazaný rituálmi a systémom kódov. Bol filmom o filme a o diváckom zážitku. A bol absolútne fenomenálny.
Upírska snímka ďalej rozvíja tento štýl. S tým rozdielom, že je viac intuitívna ako organizovaná a predsa len prezrádza o niečo viac. Záľuba v hudbe sa tu prejavuje naplno. Už to nie je len soundtrack od BORIS a EARTH (všimnite si ten oblúk od Neila Younga v Mŕtvom mužovi), filmový hrdina sám podobnú hudbu komponuje, zbiera vzácne nástroje a spolu s nami si pozrie koncert skutočnej skupiny WHITE HILLS.
Už organizácia samotnej snímky pripomína hudbu. Má iba pár pevných záchytných bodov, nič zložito nerieši, len uplynie z jedného bodu do druhého. Nočná jazda po prázdnom meste. Načrtne niekoľko myšlienok, pracuje so žánrom, jeho zákonitosťami, odkazmi na iné diela a potom niekde skončí. Pripomína zážitok z naratívne prázdneho filmu, na ktorom je fascinujúci jeho samotný tok a všetko to, čo sa odohráva medzi riadkami, ibaže nie je taká pozorovateľská a zobrazuje uchopiteľnejšie veci. Je to magické, byť svedkom nového tvorivého zápalu.
Vznešení, ale vyčerpaní upíri v 21. storočí. Jim Jarmusch porušuje pravidlá a od predošlej snímky necháva príbeh rozprávať skôr nás ako rozprávača. Ak chcete, vzniknú z toho jedny z najlepších filmov súčasnosti.
8,5 / 10
Vydáno: 2013
Stopáž: 122 min.
ONLY LOVERS LEFT ALIVE
[USA 2013]
Réžia: Jim Jarmusch
Scenár: Jim Jarmusch
Kamera: Yorick Le Saux
Strih: Affonso Gonçalves
Hudba: Jozef van Wissem
Hrajú: Tom Hiddleston, Tilda Swinton, Mia Wasikowska...
V kinách v ČR / SR:
?
-bez slovního hodnocení-
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.